Tak je to tady… Uteklo to nějak moc rychle a první část tábora se vrací z expedice England domů. Nabití novýma zážitkama, zkušenostma a snad i energií na další fungování doma. Ještě bych tu s nima zůstal dýl, ale bohužel i ony mají své povinnosti doma, tak nezbývá než se rozloučit. Ale není to na dlouho, zvládneme to… už to máme natrénované z minulosti… Já tu tedy ještě týden musím zůstat a pár věcí tady zařídit…
Ráno se dobalí poslední kusy oblečení do kufrů, dá se snídaně a můžeme vyrazit na dlouhatananáskou cestu k domovu. Metrem projedeme dvě linky až do Tottenhamu, kde na nás bude čekat vláček na letiště. Vyzkoušíme aspoň další dopravní prostředek po Londýně a jeho okolí… A to okolí stojí vážně za to. Cestu z letiště do hotelu jsme absolvovali za tmy a po dálnici v dodávce. Takže žádná kochačka krajinkou, ale jenom tma a světla protijedoucích aut. To tentokrát to bylo o něčem úplně jiném. Hned kousek za Londýnem je úplně super krajina. Někdy dokonce jako vystřižená z nějaké pohádky… klasické domky s typickém místním stylu uprostřed louky, kolem se pasou stádečka ovcí… no romantika jako prase, co vám mám povídat…
Vlak to ale sviští docela rychle a tak i krajinka postupně zase přechází do zabydlenějšího stylu, průmyslové zóny, fabriky atd. On to nebyl tak úplně vláček, spíš takové pendolíno… Cestou pobíhá ve vlaku nějaký týpek a že jestli chceme refrešment… na nás si ale nepřijde, my máme ještě poslední kusy tatranek a vodu v petflašce… 
Takže mu kšeft asi neuděláme… co už. A už jsme na letišti. Cesta z centra nezabrala víc jak půl hoďky.
Tam zase klasický blázinec a mrtě a mrtě lidí… Je to dobré, už sem tam zaslechnu i češtinu. Nejdřív pohledáme manuál k místní odbavovací hale a zjišťujeme, kde se dají poslat kufry do podpalubí. Hotovo, jde se na boarding. Kufr prošel a ještě byla rezerva tři kila. Doufám, že až pojedu já, nebudu mít zase tři kila navíc. Myslím jako ve váze kufru, ne na mojí figuře… ale jestli budu do sebe cpát kaloricky vydatnou stravu stylu ryba se smaženým zemákem, tak možná i tam bude nějaké to kilečko navíc… Ale co už, letos už do plavek asi nepudu, takže v klidu . A do jara daleko…
Kufr teda mizí pryč, my jdeme zase hledat jak pokračovat dál. Do odletu ještě asi hodina a půl, takže je dost času zjistit co a jak a důkladně se rozloučit. Holky jsou nějaké smutné… je třeba pozvednout náladu v táboře, tak jim říkám, že si pak každý večer dáme video hovor na ícékvéčku a bude to v klidu. Navíc se určitě těší zase do letadla, tak to bude dobré. Projde se teda checkinem a teď už je to jenom na nich. Ještě si naposledy zamáváme a jdeme pryč. Já jdu zpátky na vlak do centra, holky do letadla domů. Skoro až slza ukápla z toho loučení… 
ale zvládli jsme to ale skvěle… a holky to taky daly s přehledem.
Ještě teda chvílí lítám po letišti a snažím se zjistit z jakého gejtu jim to letí, že bych je navigoval smskou, ale nikde žádná cedule. Tak lezu před letiště, a zkouším najít místo, odkud bych zamával odlétajícímu stroji, ale taky bohužel nic… Jdu teda smutně na vlak a že pojedu zpátky na hotel…
Vlak byl zase fofrem v centru, metro na hotel taky bleskem… teď už nezbývá nic jiného než si dát pořádný žvanec a sednout ke kompu. Na netu pak zjišťuju, že letadlo tentokrát nemá zpoždění 3 hodiny, ale jenom asi dvacet minut. Taky jsem chvíli sledoval kudyma se vlastně letí do Brna a když byly holky kousek od Prahy, musel jsem vypnout kompa a jít ven. Přesněji na národní stadion do Wembley. Zápas začíná za necelé dvě hoďky, takže není čas ztrácet čas a je třeba rychle vypadnout… Ještě si teda najdu na gůglu, jak se tam vůbec dostat, vzít vytisklý lupen a užít si zápas…
Popisovat to tady nebudu, tohle si zaslouží vlastní článek… takže jestli vás zajímá, jak to probíhalo, přečtěte si další článek… bude tam co nevidět… a myslím, že to bude stát fakt za to…
Chozé