Vidět a být viděn

A máme tady nový pracovní týden. A bude to ostrý start. Jsou v plánu 3 monitorovací návštěvy ve firmách, takže zahálet rozhodně nebudu. Nedělní večer jsem tedy strávil na tfl.gov.uk a na google street view abych si řádně naplánoval cesty po firmách. Do telefonu jsem nacpal texťák s popisem cesty, nafotil nějaké mapy z noťasu a můžeme teda vyrazit…

Na úvodní fotce jsou vyfocené kamery, které jsou tady všude. Ale jako že fakt všude. Úplně mě to se.e, jak je člověk pořád pod dozorem… Myslím, že by nebyl vůbec žádný problém zjistit, kde, kdy a s kým se tu kdo pohybuje… V metru jenom slyšíte hlášky o tom, že vás sleduje nějaký systém CCTV, že to je pak víc sejfty a podobné bláboly… To je něco na mě, no ty vole… Jako kamery vypadají s těma ostnama docela punkově, ale to je tak všechno. Dneska jsem to koumal i na hotelu… vylezu z pokoje… kamera…dojdu na recepci… 5 kamer… vylezeš na parkoviště před hotel… 10 kamer… na ulicích ani nemluvím… Za chvíli ty kamery budeme mít i doma a nikdo neřekne ani popel, protože to bude víc sejfty a budeme tak zabraňovat prodeji drog, násilí, šíření dětské pornografie a já nevím čemu všeumu a kdo si otevře hubu, že se mu to nelíbí, tak tyto věci bude vlastně podporovat… přátelé, kde se tohle zastaví… Hele vole přestaň filozofovat a zpátky do práce….

Tak ok, jde se teda pracovat… První firma byla kousek od hotelu. Teda v londýnském měřítku… Stačilo dojet autobusem na metro, pak z jedné linky přesednout na druhou a zase kousek busem. Zbytek dojít pěšky. Cestu jsem měl částečně omrklou ze sobotní cesty na fotbal a zbytek napověděl google. Na webu psali, že to zabere max. hodinu. Ok, to bude v klidu. Cesta proběhla v pohodě, nikde jsem nezabloudil… Dojdu do firmy, představím se, a paní na mě čumí, co jako chcu… takže ještě jednou. Opět stejný efekt. Říkám, že jdu za studentem, který je tu na praxi. Ta se zase ptá kolegy, jestli tu někdo takový dělá… hej, to je jich tam tolik nebo co? Po chvíli se teda pochopíme a zavolají studenta. Ten mi akorát oznámí, že tu šéf ještě není, ale že by měl za chvíli dorazit.

Takže počkáme a jdeme do jeho „kanclu“. Ty uvozovky jsem dal záměrně, páč to kde seděl, bych kanclem teda nenazval… V tom patře to vypadalo tak, že vedle sebe byly prosklené kóje, tak 2×2 metry… tož to je tak na židlu, stůl a poličku… a na židli máš problém se otočit, protože se při otočce flákneš hlavou o tu poličku…  Ale tady je to prý normální… Dorazil šéf, tak dáme řeč. Povypráví mi o tom, co jako firma dělají a co tam dělá student. Ještě mu říkám, že potřebujeme potvrdit na náš ústav nějaké papíry, tak to jenom odkývá, že jako v cajku, není problém. Pak mu říkám, že by to chtělo, aby měl student více práce, protože to stíhá v klidu a pak se nudí. A prý že to je dyfikl… páč jsou právní firma a než by mu vysvětlili o co de, tak je konec praxe. Hmm, tak jako ok, ale proč se pak taková firma cpe do našeho projektu…

Jdeme dál. Časově je to v klidu, jde se zase cestovat… Takže zase na bus, jet 15 minut, šup do metra, dalších 20 minut, potom zase na bus, 10 minut a pak už jenom procházka… V tom posledním autobuse zase vidím ceduli CCTV… tak se rozhlídnu po tom dabldekru a napočítal jsem 8 kamer jenom ve druhém patře… By mě jako ajťáka docela zajímalo, kde se ukládají data z těchle zařízení… a jak dlouho se to uchovává… to musí být úplně neskutečné množství dat… a hlavně, jak je to zabezpečené, páč kdyby se k tomu dostal kdejaký jouda, tak by to bylo asi veselé, že… ale je to pro naši sejfty, tak držme hubu… což…

Mám ještě fóra, tak se kouknu trochu po okolí… Měl bych tam dorazit přesně ve 12… prý jsou na to hákliví a musí se ty návštěvy domlouvat dva týdny před praxí, aby si na to vyhradili ve firmách čas. Aspoň takové jsem dostal instrukce od kolegyně, která tady byla na jaře s jinou skupinkou studentů… A nebudete mi věřit, co čert nechtěl… po ulici si to valí auto z google street view… hej to snad nemyslí už s tím šmírováním vážně… ale tak zamávám si do kamerky, co . Hned musím vyzkoušet, jestli se ten můj rozmazaný ksicht nevyskytuje na webu… už tam dvakrát jsem zachycen, tak proč né do třetice, že .

Máme nejvyšší čas, za pět minut dvanáct (), tak se jdeme ukázat do firmy, abysme byli vidět… A to co jsem tam předvedl, to fakt stálo za to… byla nějaká jazykovka, tak snad se domluvíme. Zvoním na zvonek… ozve se nějaká buchta, představím se, bzučák a můžu jít dál… A to začalo moje představení… Ty dveře někdo přede mnou někdo nedovřel, takže jak se ozval bzučák, potáhl jsem za ně, a tím jsem si je přibouchl před ksichtem… škoda… takže zvoním znova… představím se… bzučák… tentokrát potlačím a jsem tam… hurá, první level jsem zvládl . Jdu nahoru po schodem. Tam nějaká sympatická recepční se vyptává co a jak. Takže ještě jednou vysvětlím, že jsem ten blb, co neumí otvírat dveře a je jasno. Ptám se po studentkách a po šéfovi… šéf je v prý někde v tahu, ale že dorazí… a že mě zatím dovede za studentkama… tak mě táhne někam na půdu nebo co… jde na to nějak zhurta, kočena… začíná tam být nějak moc tma a chůze po schodech je docela problém… Na posledních schodu jsem hodil krysu jako prase a málem zhučel zpátky k recepci… tak slečna pronesla něco v tom duchu jako „bí kérfl“ a já se sbíral ze země… Tak druhý level byl náročnější, ale taky jsem to zvládl.

Pak pokecáme s holkama co a jak, jak v práci, co na ubytku… všechno relativně v pohodě. Pak dorazí slečna, a že šéf ještě není (přítomen ). Nevadí. Beru mailovku, že se s ním domluvím ohledně papírů mailem… ještě jsem bizi a musím na další visit… takže spolu zase odcházíme na temné schodiště… musím být kérfl… Tenkrát ale zklamaly zase dveře… jak se za sebou snažím zavřít, tak mi zůstala v ruce klika… Opět slyším jenom hlášku „bí kérfl“. Tak to jako správný kutil amatér, uvedu do původního stavu a jdeme teda dolů… Jako kdybyste někdy měli problém s tím, jak ze sebe udělat kreténa, tak mi napište… rád poradím… studnice mých nápadů je bezedná….

Nakonec došel aj, šéf, když jsem na něho počkal ještě deset minut. Ale to už jsem nic nedělal, nic neříkal, jenom jsem potichu seděl v křesle, vedle recepce… Se šéfem jsme pak pár vět a radši jsem rychle zmizel… . Myslím, že tady jsem viděl vše a byl jsem taky dobře vidět. Snad na mě brzo zapomenou… Doufám 😉 Akorát tak nějak nechápu, proč se ty návštěvy plánují dva týdny dopředu, páč kam jsem dneska přišel, tam šéf nebyl…

Jdeme cestovat… tentokrát změna – metro, bus, nadzemka… po necelé třičtvrtě hoďce jsem na místě. Realitní kancelář. To mě docela zajímá, taky jsem s tím měl kdysi něco do činění. Studentka měla zrovna lanč pauzu, tak aspoň bude čas pokecat se šéfem. Stejně jsem to měl v plánu, zjistit jak se hýbou nemovitosti v Londýně. Probrali jsme to docela dokonale. Na spoustu věcí jsem čuměl jak puk. Třeba ty ceny nemovitostí… brutal… dvoupokojový kvartýr za půl mega… ale liber!!!  Tak mi právě šéf říkal, že koupit si nemovitost je pro spoustu normálních lidí prakticky nemožné. Takže frčí pronájmy. Nemovitosti zkupují investoři z celého světa. A tím, jak šla libra dolů, se to jenom znásobilo… Ale i ten nájem vyjde na raketu… jako garsonku za 12 set liber za měsíc… neber to, že…

Z nemovitostí jsme přešli na globální problémy. A zase mě šoknul. Říkal, že Londýn se tváří jako multikulturní město, že jsou všichni strašně jako openminded, ale jenom do té doby než chceš najít fleka… Nevím, jestli nekecal, nebo to nebyl jenom jeho názor, ale to těžko soudit. Říkal mi, že když přijde do firem 20 CV, tak jako první věc, co se řeší, je jméno. A když máš naprd jméno, tak ti nepomůže nic… Takže když se jmenuješ třeba Rodrigez, tak jdeš v seznamu dolů a nepomůže ti ani to že máš červený diplom z Hardwardu. Ale jako třeba panu Smithovi by prošel klidně i učňák a jeho CV se dostane na vrch hromádky… Ale jak říkám, nechci šířit nějaké fámy… jak jsem koupil, tak prodávám…

Studentka dorazila z lanče, tak prohodíme taky pár vět co a jak. A tím bych dnešní pracovní směnu zakončil a můžeme valit na hotel odpočívat. Sice jenom tři návštěvy, ale zabitého mrtě času. To cestování se nezdá, ale je to strašný žrout času… Cestou koupit nějakou mňamku na véču… kobercové pikniky už bohužel skončily… Už se totiž nemusím s nikým přetahovat o tu jednu židlu, co tu máme . Ovšem co se nestalo. Dva baráky vedle hotelu… potkávám jednoho studenta. Ptám se, co tam dělá… prý tam má praxi. To je mi ale náhodička, zítra na deset mám jít k vám na kontrolu… takže super, to tady můžu ráno škrnout jenom v papučách… A jen tak mimochodem, je to ten barák, o kterém jsem už psal… s tím nápisem Middlesex… tak snad to bude v pohodě… To je osud, ještě že jsem psal, že mě tam nedostanou, že…

Na pokoji teda dám jídlo, a začnu plánovat další cestu na zítra. Jedna návštěva je jasná, druhou doladím, texťák s popisem cesty uložený v telefonu a není co řešit. A heleme se, ona ta cesta do druhé firmy vede blízko kolem Emirates Stadium… a je to kousek od White Hart Lane… tak, na zítra odpoledne bysme plán tak nějak měli, co…? Dneska už stačilo. Myslím, že jsem toho viděl dost… a myslím, že jsem taky byl dost vidět… oboje jak v reálu, tak i na googlu .

Chozé