Strááášně, ale stráááášně dlouho se tady nic nedělo… nějaká tvůrčí krize či co nebo se nechtělo nebo nebyl čas… prostě past 
Ale objevila se nová výzva a snad se teď podaří vyrobit pár nových článků. V práci se povedlo napsat žádost na projekt, která byla dokonce i schválena a tak vyrážíme zase na ostrovy… tentokrát na ten zelenější… takže výzva Dublin calling začíná… 
V neděli hnedka z rána se vyráží vlakem do Prahy a pak tradá do Irska. Cesta naplánovaná tak, že by se za to nemuseli stydět ani zběhlí světoběžníci a cestovatelé, lístky a letenky koupené, zbývá jen vyrazit… Ovšem plán je plán a realita bývá trošku jiná, že… a většinou selže lidský faktor, co si budeme povídat… Sraz před sedmičkou ráno na vlakáči… Po příchodu zjišťujeme, že počet studentů notně pokulhává za očekáváním, ale ještě je čas, tak snad nikdo nezaspal… 
Sešli jsme se naštěstí všichni, tak se jde na nástupiště… A hned zkraje trošku trapas… Dojdeme tam a začneme řešit, ve kterém vagoně máme místenky… čísla máme, teď jenom zjistit jestli je to vpředu nebo vzadu vlaku… to nějak dáme, když tak projdeme celý vlak… sice to bude s těma kuframa challenge, ale co už… A tak čekáme a čekáme a vlak se už blíží… ovšem problém… on přijíždí tak nějak z druhé strany než by měl… 😮 A teď ty myšlenkové pochody v lebce… no tvl, tak to jako snad ale nepojedem na Slovensko ne… vždyť Praha je na druhou stranu… aha, ale to by možná bylo dobré stát na druhé straně nástupiště, že… ale vždyť tam už jeden vlak je a ten se chystá odjet… no ledaže… ledaže by to byl ten náš, kterým chceme jet… tvl to je vlastně on… Úplně mega pocit, když stojíte na nástupišti s 11 studentama a teď vidíte, jak kolem vlaku jde výpravčí a kontroluje a zavírá postupně všechny dveře, že… To by to skončilo dřív než by to začlo… Takže nohy na ramena, kufry do ruky a tradá k vlaku… Výpravčí se na nás dívá poněkud divně, protože asi není zvyklá na takový zodpovědný a profi přístup k zájezdu, že… Naskákali jsme do nejbližších dveří aniž bysme hleděli na čísla vagónů… to bylo v tu chvíli úplně jedno… hlavně být ve vlaku… kupéčka najdeme posléze… Ani mi v tu chvíli nedošlo, že v tom vlaku už seděli 4 lidi, kteří jeli z předchozí stanice… a ti se museli asi hodně divit, když se vlak rozjel a my nikde… ani snad nechci vědět, co se honilo v hlavě jim… Naštěstí jsme se všichni shledali a můžeme pokračovat dál…
Tohle bude potřeba asi hodně rozdýchat… ale slivka je někde na dně kufru a to nechceš hledat… i když by bodla Cesta do Práglu utekla jako voda… No a klasický blázinec na hlaváku… všude mrtě lidí, holubi, chaos… rychle pryč… Hledáme výtah na cestu k busu na letiště… vlezeme do výtahu ale ono opla, vylezli jsme sice nahoře u cesty, ale pro změnu na špatné straně… Asi jsme se swičnuli o nějakou tu hodinu dřív na to, že se v Irsku jezdí vlevo… Takže zase zpět výtahem do díry… Aspoň jsme pobavili zbytek zájezdu, když se výtah vrátil a my zase vevnitř…
Na letišti už snad budeme fungovat v pohodě a nespleteme si stranu nástupiště ani cesty… Času ještě máme spousta, tak si dáme jídlo, kafe a tak nějak se připravíme na let. Je potřeba rozdat studentům nějaké lejstra, které musí na stáži nechat podepsat snad padesáti lidma na sto místech… A papírů je to mrtě, takže si nebudu přidávat kila do kufru, když to můžu rozdat jim, že… Všichni jsme pak odbavili zavazadla a i bez papírů jsem měl suverénně nejtěžší kufr… modelka jaxviňa… 
Musím tu slivku v Irsku vypít, ať je místo a volná váha na dárky… Na pasové kontrole nás hned ze startu vylekal jeden policajt, který měl asi od šéfa nakázané, že dneska bude on za toho zlého… Další kontrola se obešla bez problémů… Problém byl až u gatu, kde bylo spousta lidí, ale žádné letadlo… Ale i to po nějaké době přijelo, takže v pohodě. Tím jsme nabrali mírné zpoždění asi 40 minut. Let byl super… nádherné výhledy, mraky luxusní a jak jsme letěli tak bylo super vidět západ slunka. Nevím, jakým kouzlem to pilot zvládl, ale během letu smazal zpoždění 40 minut a přistáli jsme na čas… možná že jsme letěli po větru…
Teď už jenom dojít pro kufry a vyrazit na ubytko. Kufry se našly všechny, posbíral jsem zase všechny lejstra od studentů, aby je náhodou někdo neztratil a jde se na taxíka. U východu nás čekal týpek, který si rozdělil studenty do skupin a jelo se „domů“… To byl zase takový hodně divný pocit, když ti naši studenti nasedají do taxíka s týpkem, kterého jste v životě neviděli, na místě kde jste nikdy nebyli, všude kolem už tma a vy tak nějak doufáte, že se zítra ráno zase potkáte ve stejném počtu v agentuře na školení… No nebudu vás napínat… sešli jsme se samozřejmě jako vždy všichni…
Nezbývá než si na letišti sehnat nějaký ten žvanec, vzít tágo a fičet na hotel dát spánek… Start výletu se tedy i přes nepatrné komplikace na začátku myslím povedl… ale ono jak všichni dobře víme… i silný stroj se rozjíždí pomalu, že… A teď už jen zbývá si ty dva týdny pořádně užít…