Přátelé, přátelé,
právě jsem se vrátil z nákupu. To zas byla šou. Mě to nějak jednoduše nejde…
Buchta z bufetu
Ráno jako že s Jituš dojdem školy. Plán byl takový, že jako „do svidaniya“ a odchod do šaten. Chyba. Jituš mi až ve škole řekla, že jde ještě do jedné hodiny. Mě odsunuli do místního bufetu na buchtu a čaj. Ok. Pak že udělám nějaké fotky ve škole a počkám na Jitku. Přišla zástupkyně a že musíme ještě do jedné hodiny. Tam svolali dohromady dvě třídy, takže vyprodáno. No a v hlavní roli Chozé, jako že jak vypadají kristmes v česku. No jupí. Jituš se někde sekla, takže paráda. Ještě že je ten gůgl a jůtůb. Takže video o čertech ve Valašských Klobúkách, omylem šmigrust ve skanzenu atd… Oneman show jak svině. Pak dorazila Jitka a ta už jela. Ještě že je tak ukecaná. No po hodině nás vzali na oběd, losos se zemákem. Opět luxusní. Místní bufet bude chybět. Dělal jsem řádnou fotodokumentaci, podám návrh na poradě.
nová výstavba
Dneska jsem si cestu ze školy dal pěšky – skončila mi šalinkarta a novou jsem koupil až odpoledne. Aspoň jsem cestou dal nějaké fota. Na ubikaci nabít foťák a hurá na hrad. Po hradu jsem dal ještě muzeum jantaru. To bylo supr. Měli tam vystavené kousky jantaru, pěkně nasvícené a u toho lupu. V tom jantaru byli různí chrobáci, muchy atd. Jitka říkala, že prý tam měli aj ještěrku!!! Tu jsem ale nenašel, asi byla nějaká malá nebo kecala. No a věděli jste, že pravý jantar plave na vodě, teda ve slané vodě. Kdežto nepravý jantar jde ke dnu. Zase jsem o něco chytřejší. No ponakupomal jsem nějaké nesmysly, kokina atd.
Zase na ubikaci, žvanec, ícekvéčko domů… A že jako ještě zajedu do obchoďáku s kluzištěm. Tam bude otevřené dlouho, tak koupím domů nějakou láhev a ještě něco holkám. Dojedu tam, najdu hračkárnu, teda bylo jich několik. Ale nikde to co jsem hledal. Lítam z obchodu do obchodu a nic. Zkusím to teda ještě v supermarketu, a když tak se do hračkárny vrátím. Plán dobrý, ale… Spocený jak prase z toho lítání mezi obchodama konečně najdu regál s chlastem. Beru piva, místní vodku… Plyšáci opět žádní, resp. ne ti praví. Konečně dorazím k pokladně. A klasika, krabice přede mnou nemá keš, takže karta, zdržovačka jak cyp… Jdu na řadu – píp píp píp. Ta buchta za pokladnou na mě něco šprechá. Nerozumím. Nějak jsem pochopil, že po 10. večer se chlast neprodává. Jupí. No nic, dám aspoň zpátky tu hračkárnu a poberu náhradní variantu plyšáků. No a do kolika si myslíte, že v té hračkárně měli otevřeno? Á modří už vědí, správně, no přece do deseti. Jupííí. Poněkud rozezlen opouštím nákupák a jdu na bus. Nestih jsem ho o padesát metrů. Jupííí po třetí. Přes den jezdí v docela krátkých intervalech, ne tak už po desáté večer. Na info tabuli čtu, že další za 16 minut. To už není jupííí ale kurvááá. Takže totálně propocený čekám na mrazu čtvrt hoďky na bus. V busu podnapilí výrostci páchají nějakou neplechu. Když to shrnu, tak po dvouhodinovém výletu se vracím na ubikaci s pěti pytlíkama bombónů v baťohu. Snad vám aspoň budou chutnat, když jsem kvůli nim trpěl jak kolega Hus. Jak říkal Sheldon Cooper – „Nemám rád noční nákupy“. Nevím jestli mám pokoušet štěstí zítra v místní jednotě. Je to cestou na letiště, tak tomu dám asi ještě šanci.
Jdu dobalit poslední věci, boarding pass vytisklý, vlaky do Válu taky. Držte palce, zítra máme ve Varšavě jen půl hoďky na přesun z jednoho letadla do druhého. Snad to klapne a v Praze mi zas neujede pendolino před ksichtem, jak tomu bylo na jaře při návratu z Finska.
Mějte se a jak bude zítra chvíle, tak ještě jednou písnu.
Chozé