Dáš mi číslo?

Studium na vysoké škole je vskutku náročné – viz. článek Psycho a didaktika. Takže v červnu jsem měl splněny všechny své studijní povinnosti a teda jako že si udělám radost. Koumal jsem, co bych si koupil a narazil jsem na letadlo. Teda spíš drona. Na letadlo zatím nemám garáž . A bylo vymalováno.

Našel jsem eshop, kde to prodávají za rozumný peníz a vybraný stroj objednal. Za pár dní byl dron doma. Jak jsem přebíral krabici od pošťáka, zdálo se mi to jakésik malé. Ale v poho. Rozbalil jsem, poskládal a šlo se na věc. V životě jsem s tím nelítal, takže se to nejdřív musím naučit ovládat. Chateau Bynina na to bude ideální… V okolí žádný soused, takže ze sebe neudělám vola před celým městem. Nastudoval jsem manuál a že jdeme na to .

Na anglický trávník v Chateau Bynina jsem si připravil heliport pro jednodušší start a přistání (myšleno tak, že jsem na dvorek mrskl zrezlý plech metr na metr). Haha… Jako start v pohodě, ale přistání nee . Jsem netušil, že bude takový problém trefit se s dronem na metr čtvereční. Trochu citlivější ovládání a i slabý vánek udělají svoje… navíc manuální zručnost pilota odsuzovaly dron k těžkým karambolům. Po čase jsem změnil strategii přistání. Místo krásného a plynulého dosednutí na heliport jsem se rozhodl prostě vypnout motory . Dron padal i ze dvou metrů na zem. Ovšem na zdejší anglický pažit, to bylo jak do peřinky . Navíc na eshopu bylo video, kde byly ukázány kreštesty drona a to se s mým přistáním rozhodně nedá srovnat.

Základní ovládání mám nějak zmáknuté, zkusíme delší let. Hmm. Ten dopadl tak, že jsem musel s žebříkem lozit v ovocném sadu po jabloni a sundávat stroj. Naštěstí, žádná velká ztráta na místní fauně ani flóře a ani letadle. Nějaký ten škrábanec sice byl, ale to nemělo na funkci rostlináře žádný vliv. Při volných chvílích o víkendech jsem to testoval a chystal se na hlavní hřeb letecké sezóny… Podařilo se natočit aj jakési videa, udělat pár fotek a povedl se dokonce i 3D obrat – vskutku velmi působivé, jak se dron otočí o 360 stupňů libovolným směrem .

No a pak to přišlo. Domluvili jsme si s partou známých grilovačku. No a že jako zpestříme již tak nabitý program atraktivním přeletem a natočením videa jak si společně dáváme do nosu. Hlavně děti toto kvitovaly s velkým jásotem a začaly tvořit frontu, kdo si to jako pučí první a kdo kam poletí. Mě bylo hned jasné kdo si co, pučí a kam poletí, ale to přece nemůžu dětem říct, že. Zvlášť když nejsou všechny moje . „Puč mi to, já to chci zkusit“. „Ne ty ne, ty s tím neumíš, mě to puč“. „To zrovna, kam s tím asi doletíš, já už jsem to viděl a vím jak se s tím lítá.“ „Můžu si to zkusit, prosím…“ Já, hodný synek co by se pro druhé rozdal, jsem podlehl jejich drtivému tlaku a že si to teda zkusí ten kdo poprosil. Ovšem tento výchovný moment se mi měl v zápětí vymstít…

No vyliskal bych si za to, ale aspoň byla legrace. Sice jenom pro jedno dítě, ale zato dospělí měli o zábavu postaráno. Instrukce jsem vydal jasné. „Hele, dívej, budeš hýbat jenom totou páčkou a jenom od sebe a k sobě“. „Jasné, to víš že jo. Na nic jiného nebudu sahat“. Ok to bude v poho, startujem… Kamarádova dcerka se bohužel držela instrukcí pouze asi 10 vteřin. Pak zřejmě uznala, že mi to trochu oživí a začala se vyptávat. „A k čemu je toto tlačítko?“ „To neřeš, to vlastně ani nefunguje.“ „Fakt jo!! Tak já ho zkusím zmáčknout.“ „A toto je k čemu? A když pohnu tou páčkou do strany, tak se stane co?“ Můj buffer přetekl, a než stihl zpracovat všechny instrukce, které čekaly ve frontě, tak dron mizel dál a dál…

Po chvíli se zřejmě už dostal z dosahu ovladače a mířil přímo do nedalekého dubového hvozdu. Reakce na ovladač žádná a s beznadějí v očích jsem sledoval stále se zmenšující tečku na obloze…  Škoda. Ostatní účastníci akce více či méně úspěšně skrývali zklamání, že dneska jsme asi dolítali. No nic. Berem ovladač a jdeme po směru, kam se dron vzdaloval. Samo že jen chlapi, ženy udržovaly teplo rodinného grilu . Přece nebudeme vystavovat naše drahé polovičky nebezpečí, které na ně může číhat v lese…

Dorazili jsme do lesíka a začali jsme zkoumat listnatý porost. Nikdy jsem si nevšiml, že je ten les tak hustý… Ze země jsme nic neviděli. Ale měli jsme v záloze jeden trumf. Ovladač!!! Stroj byl s ovladačem stále spárovaný, takže by mohl reagovat na přidání plynu. Zkusím to. Z korun stromů se začalo ozývat jemné bzučení. „Slyšíš to vole?“ „Hej, jo, to bude tady na tom dubu.“ „Ty vole, ty máš uši jak ostríž, to je úplně mimo. To bude tady ta lípa.“ „Vy ste oba inženýři jak sviňa, to je toten buk, hned z kraje. A vypni to, ať nevytřískáš baterku.“ „No ty bys taky s těma svýma učima mohl ladit klavíry, vole, je to tady na té osice…“ „Osika? Viděls někdy osiku?“ „Ne neviděl…“ „No tak na tom se nic nemění, nevidíš ji ani teď, to je olše…“ Po exkurzi do botanického atlasu se ozval další kolega… „Hej nemáte někdo červenou barvu ve spreji?“ „No jasně, běžně nosím takové věci na grilovačku. Na co jako?“ „No že bysme udělali tečky na pár stromů a pak je můžem pokácet.“ Tak tomu říkám plán na páteční večer .

Po chvílí hraní si na hvězdáře, kdy nás už notně bolelo za krkem jsme šli zpátky. Bez drona. „Vemem žebř a vykoumáme to z výšky.“ „Jo to by šlo, jdem.“ Berem žebřík a hurá zpátky do lesa. „Opři to tady, tam uvidíme dobře na ten dub.“ „Ok, ale na ten žebř si lezeš sám Kačere, tam mě nedostaneš.“ „Jasné, v poho. Janča mi doma někdy říká Tarzane…“ „Ty vole, to je víc informací než potřebuju. Nemel a lez!“ No chvíli jsme skákali po stromech, ale výsledek nikde. Jeden kolega se vzdálil, že se jde dívat na pole na západ slunce. „Když počkáš ještě chvíli, možná tady taky bude někdo padat…“  Nakonec se podařilo, dron byl nalezen. Seděl si tam v klidu na jedné z větví košatého dubu. Juhůůů, první část splněna. „Tam se nedostanem ani za prase. To bysme potřebovali ještě tak jeden žebř a to možná…“ Přišel další odborník. „Hej, tak doneste ten druhý a vemte provaz.“ „Na co jako???“ „No svážeme ty dva žebře k sobě a …“  Fakt to řekl??? Slyšel jsem dobře??? Představa, že někdo leze na dva 6-ti metrové žebříky, nějak svázané uprostřed provazem mě začala ujišťovat v tom, že tady bude dneska zapadat nejen slunce…

Naštěstí se našla jiná varianta řešení. Někdo zavolal svému známému, který dělá výškové práce. „No nazdar, co děláš? Hej dojeď za náma na grilovačku… Jasné, je aj pivko… slivku neber, tu máme taky… masa je taky kýbl… v pohodě, kdy dojedeš… no neblbni… my to všecko sami nesežerem… a tak jo, vezmi aj ženskou… co už… a prosím tě, máš nějaké lano??? Že na co??? Ale máme tady na stromě letadlo a nemůžem ho dostat dolů… no fakt… tak za půl hoďky… okej…“ „Borci, jdem ke grilu, Wolf je na cestě.“

Takže si to shrneme. Pátek večer, dron na stromě, maso na grilu, Wolf na cestě… Za necelou půlhoďku dorazil. „Kde máte to letadlo???“ „Tam v lese. Jdem na to zrovna?“ „Jo.“ Dojdem do lesa, borec vybalil svoji výbavu a začal šplhat na strom. To jsem ještě neviděl. Nejdřív po žebři, pak hup na strom. Lano kolem kmenu a jak domorodec, co jde na kokosy, lezl navrch . Dravec. Už byl tak v deseti metrech. „Hej, není už na čase se nějak jistit“ „Jo vidíš, dík.“ Hodil smyčku kolem větve a lezl zas výš. „Kde to jako má být???“ „No někde po pravé ruce.“ „Mojí nebo tvojí?“ „Mojí, s tvojí nic nechci mít společného“ „Tam nic není.“ „Ok, tak teda tvojí.“ „Jo, už ho vidím. Povol mi… mám ho.“ Tak sláva, je to doma .

„Díky moc, slušný výkon.“ „Není zač.“ Vítězoslavně se vracíme z lesa a jdeme ke grilu. Dáme nějaké maso, pivko, panáčky… „Se teď možná budem vídat častěji. Ještě to s tím letadlem moc neumím… Dáš mi číslo?“ „No když u toho bude vždycky něco na grilu, pivko a slivka, tak nemám problém. Ale bylo by lepší volat někdy jindy než v pátek večer.“ „Okej, v pátky se teda budu krotit.“

Chozé