Do Londýna cesta dlouhá…

Tak se to zase nějak v práci semlelo, že jsem musel opět vycestovat. Tentokrát až do Londýna a na skoro dva týdny. Plán cesty byl jasný – busem do Brna, letadlo do Londýna a pak busem do agentury potažmo na hotel. Dle předpokladů a jízdních a leteckých řádů, by cesta neměla zabrat víc než pár hodin a na hotelu budem nějak okolo devítky večer… Jenže to bylo trochu komplikovanější…

O půl jedničky vyjíždíme z busáku. Autobus dorazil na čas, všech deset studentů bylo taky nachystáno k odjezdu. Teda vlastně devět, jeden se k nám připojí až v Brně na letišti. Cesta do Brna probíhala v pohodě, nikde žádná zápcha na dálnici a jelikož jsme vyjeli o nějaký čas dřív, tak jsme byli na letišti skoro tři hodiny před plánovaným odletem. V autobuse panovala veselá nálada a všichni se těšili na skvělé zážitky z cest. Mojim holkám jsem se snažil vysvětlit, jak to bude vypadat v letadle. Začaly se hádat o tom, jak budou vypadat domečky a stromečky až budeme v letadle. Došly k tomu, že budou úplně pidi midi a že to nepůjde skoro ani vidět jak budeme vysoko. Jedna se ptala, jak bude vypadat strašně velký panelák. Říkám, že bude ještě menší než ta tečka co má na tričku (měla tam jakýsik obrázek s princeznama či co). A ta druhá to zabila hláškou: „No určitě to bude menší než ten tvůj pupek!!!“

Na letišti rozdám studentům papíry, co je potřeba vyplnit a potvrdit v agentuře a v jejich firmách, kde budou na praxi. K tomu boarding passy a čekáme, až budeme moc jít k odbavení zavazadel. Po nějaké té hodince konečně otevřeli přepážku a můžeme jít nakládat zavazadla. Zavazadla prošla, všichni se vlezli do váhového limitu tak můžeme jít na checkin… Tam nastaly nepatrné problémy. Na palubu letadla si tak nějak nelze vzít různé kosmetické přípravky, sprchové gely atd. Kupodivu ani fernet neprošel… tomu jsem se trochu divil, páč to byla jenom půlitrovka  Asi si kluci u zavazadel chtěli udělat večírek… co už . Jen pro upřesnění, ten fernet nebyl můj… Dárek na přivítanou do rodiny tak zůstal už v Brně na letišti.

No jdeme zase čekat. Tentokrát na to, až nám přistaví letadlo. Plánovaný odlet 17:35. Hoďku nějak vydržíme, pak už to bude v klidu. Jenom tak jsem mezi řečí pronesl větu, že tu nejhorší část cesty máme za sebou. Teda aspoň pro mě. Nesnáším jezdit busem a dvě hodiny do Brna, to bylo kruté. Nicméně, nebyla to ta nejhorší část, to určitě ne.

Půl hoďky před odletem jsem přišel za studentama, že by možná chtělo jít na pasovou kontrolu a tak nějak se směrovat k letadlu. Ti mě usadili s tím, ať se podívám na informační tabuli. Svítilo tam „Skutečný čas odletu – 19:00“. Jupí. Tuto informaci jsem si ale potřeboval ověřit. Ne že bych jim nevěřil, ale zdálo se mi to divné, i když to tam svítilo červeně. Na pasové kontrole jsem našel nějakého orgána, který mi teda vysvětlil, že on na to teda nevidí, ale jestli je to červeně, tak to platí . Nu což, tak ještě chvilu posedíme. Vždyť jsme tady teprv 3 hodiny. Ještě že to letiště v Brně je tak velké, že se tam člověk nemůže ani na chvíli nudit  (toto byla ironická poznámka).

Konečně jsme se dočkali. Otevřeli pasovou kontrolu a můžeme se nalodit. Něco drhne a trvá jim to strašně dlouho. Nakonec teda jdeme do letadla. Po nějaké době jsme na palubě. Proběhne klasické školení o tom, kde jsou nouzové východy, jak používat vestu atd. Možem vyrazit… Nemožem… po chvíli bere jedna letuška telefon a strááášně rychlou angličtinou (zřejmě díky jejímu španělskému původu) vysvětluje, že nás nechcou pustit na ranvej abysme odletěli… prej že nějaké restikšns… a musíme dalších 45 minut čekat. Letadlem se ozvalo skupinové „Hurááá!!!“ Ještě že to letadlo je tak velké, že tam se člověk nemůže ani chvíli nudit…

Tak nějak mi došlo, že máme asi problém, páč v Londýně na letišti na nás bude čekat Keiran, který nás má odvézt do agentury a tam zase zástupci rodin, kde budou bydlet studenti. Docela mě omylo. Co teď. Zkouknu telefonní seznam v mobilu, že bych napsal smsku, že dorazíme s nějakým delay… číslo nemám. Škoda. Tak volám kolegyni z práce, ta že pošle kontakt, a nebo zjistí u jiné kolegyně… Tak jsem holkám zařídil klidný nedělní večer (tímto se vám holky omlouvám, dovezu nějaký dárek ). Pak jsem si vzpomněl, že jsem si dělal excelovskou tabulku na kompu. Noťas by byl, ale flashka je v podpalubí… Naštěstí jsem vymyslel ještě doma skvělé ajťácké řešení. Tabulku jsem si po vytvoření vyfotil do telefonu  Hurá. Mám číslo volám Londýn . Emergency line fungovala a vysvětlil jsem, o co jde. Vyřízeno. Můžem letět. Jak jsem položil telefon, přišlo mi smskou číslo do Anglie. Holky díky a fakt promiňte, že jsem vás tak vystresnul, to bude muset být velký dárek z Londýna

Konečně se to pohlo. Rolujeme. Hej že bysme fakt dneska jako aj odletěli? Nemožné se stává skutkem a my fakt letíme. Sice jsme se od země odlepili místo o půl šestky až někdy po osmičce, ale tak hlavně, že letíme. Let super. Holkám se to líbilo, a i když už byla tma, byla to parádní podívaná… Po nějakých necelých dvou hodinách letu jsme nad ostrovy a začínáme sedat. Landing se povedl a jsme na letišti Standsted. Dorazíme až k příletové hale, otevřeme dveře ale ouha… opět velmi rychlá španělská angličtina nás informuje o tom, že jsou tady další restrikšns a tentokrát nás zase nechcou pustit z letadla. Asi si říkali, že když už nás čapli, tak si nás chvilku užijou. Takže další půl hoďky v pasti… Ještě že to letadlo, je tak velké… víte co tím myslím

Když nás vypustili z letadla, dali jsme si desetiminutovou svižnou vycházku podle směrových tabulí k našim zavazadlům. Největší mazec byla příletová hala před pasovou kontrolou. Nikde nikdo, k tomu orgánovi to máte 15 metrů vzdušnou čarou, ale musíte jít nejdřív deset metrů doleva, pak zase doprava, mezi jakýmasi páskama a tak pořád dokola tam a zpátky až k orgánovi… no cvičené ovce by se mohly od nás učit, že . Zavazadla máme, pasy prošly, tak mizíme.

Teď jsem zvědavý, jestli nás tu bude čekat Keiran, aby nás hodil do centra… Čekal. Paráda. Konečně se něco vydařilo podle plánu. Myslel jsem, že bude nas…ný, že na nás musel čekat tak dlouho. Přece jenom, je neděle večer, deset hodin místního času. Ale ten týpek mě totálně dostal. Nejdřív jsem se představil a omluvil jsem se mu, že to trvalo tak dlouho. A borec? Bez mrknutí oka, řekl oka, no problem, poďte za mnou. Myslím, že tohle by se u nás asi nestalo. To by bylo keců o přesčasech a práci o víkendu, že? Došli jsme k busu, naházeli bágly do vozíku a že pojedem. Ptám se, jak dlouho a že něco kolem hodiny. Posbíral jsem odvahu a byl jsem tak troufalý, že jsem se zkusil zeptat, jestli by nás pak mohl hodit od agentury na hotel. Prý není problém. Vof, tak to už mi spadla čelist a smekám…

Před agenturou už čekali nějací lidi z rodin a týpek z agentury. Ten mi řekl, že někteří už nemohli dojet, ale že pro studenty poslali taxíka, který pak cálnou. Nafasovali jsme ještě místní šalinkarty a pak odjezd každý do svojeho baráku. Kerain nás hodil na hotel, podal ruku a řekl ať si to v Londýně užijeme. Fakt super týpek. Díky. Na hotelu taky mazec. Potkám tam borce a domlouváme se, že tam mám rezervaci a cosi kdesi. Chvíli se bavíme, pak mu ukážu papír, vytisklý z netu a je tam cena za pokoj v českých korunách. A borec na mě spustí „Ty si z Česka, a odkial? Ja som od Žiliny“ . Tak to bysme měli. Zahlásil že zavolá manažera ať to dořešíme. Dorazil statný jamajčan, dal jsem mu keš, on mi čipovou kartu k pokoji a hotovo.

Cesta trvala všeho všudy necelých dvanáct hodin. Zbití a totálně hotoví jsme akorát čváchli kufry vedle postele a šli spát. Teda já ještě ne, páč jsem si musel najít cestu, jak se dostanu zítra do agentury. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat za světla a kam jsme to vůbec dojeli, protože teď nemám vůbec páru o tom, kde jsme. Vlastně jo. V Londýně . Jde se chrápat, zítra bude náročný den…

Chozé