Jak jsem slíbil v minulém článku, dnes vyrazíme na nákup. Jelikož mě letošní plesová sezónka zastihla poněkud v nedbalkách, bylo potřeba doplnit šatník a patřičně se na ples vystrojit. No a pak klasika, nakupit dom na víkend v místním supermarketu.
Stará košula už byla jakási obnošená, tak teda pořídíme novou. K tomu je taky třeba vzít aj kravatu, protože ty doma zas k novému ohozu nepůjdou barevně. Dorazím teda do obchodu a ptám se ženy za pultem, zda mají požadovaný sortiment. Bylo skoro vyprodáno, takže nic. Navíc paní ochotná až moc (co taky čekat, když Chozé dorazí pět minut před zavíračkou). Hmm, tak nic, zítra zkusím jiný obchod. A zkusím to dřív než za pět pět.
S notnou časovou rezervou teda jdu na druhý den do druhého obchodu. Dneska nebyla žena za pultem, ale jakásik mladá slečna. No snad tomu bude rozumět, když prodává ve kšeftě s hadrama. Se nějak domluvíme ne… moc ale to nešlo. Když jsem se zeptal „Máte košile?“ tak nevychovaně odpověděla na otázku otázkou a že prý „S jakým rukávem? Jakou velikost?“ atd. Já si kupoval vždycky tak akorát trika, tak říkám že XXL s krátkým. Borka oči do stropu a že to teda asi neklapne. Jako rukáv jsem trefil, ale velikost se snad udává v nějakých číslech. To samozřejmě nevím, ale že se to dá zjistit. Vytáhla metr, hodila mi smyčku kolem krku a prý tak 42 možná 41. Tak to bysme měli.
No tak tyhle košile máme tady v regálu. Další otázka. Ptá se „Jakou barvu?“ Tak jí říkám že „Něco mezi #FFFF99 až #FFCC66„. Asi jsem řekl něco špatně, protože se na mě dívala divně. Tak jsem jí to zopakoval. To evidentně moc nepomohlo. „Co to jako má být?“ No ptala se snad na barvu ne, tak čemu nerozumí??? Možná jsem to měl zkusit ve CMYKu, evidentně ji RGB barevný model nic neříká. Asi ale pochopila, že se se mnou moc nedomluví, tak to zkouší jinak „Co třeba tuhle žlutou, ta je hezká…“. Žlutou??? Co to jako má být za definici barvy… Tentokrát já hodím oči do stropu. Srovnávám skóre na jedna jedna. Pak jsem pochopil, že slečna zřejmě funguje pouze ve 4 bitové barevné hloubce a je schopna rozeznat jen 16 barev. Dál vytáhla nějaké košile a hlásila názvy jako lososovou, meruňkovou, hráškovou a kdo ví jakou ještě barvu. Asi jsem ji podcenil… možná jede na 8 bitech a zvládne 256 barev. Ale furt to není očekávaných 24 bitů barevné hloubky s 16 milióny odstínů, že. Jsem si to myslel správně, mladá buchta nemá přehled. „Vezmu si totu“ ukazuju na košili v odstínu #FFCC99 a opět hážu oči na strop. Dva jedna pro mě.
Pak se ptám na kravatu. To jsem neměl dělat. Jako u jednobarevných bysme se ještě snad možná nějak aj domluvili. Ale já chtěl nějakou se vzorem. Fraktály se na střední asi neprobírají a tak než bych jí vysvětlil rovnici, která popisuje požadovaný vzor, tak mi dojde domů dřív ta, kterou si koupím na ebay. Tlačil mě ale čas, ples je už dneska večer, tak se domluvíme rukama nohama a ze stojanu beru tu nejkrásnější 
Hadry máme, jdem nakupovat jídlo.
Dorazím do supermarketu, v ruce lístek co mám kupit. Kilo zemáků, cibule, šunka, sýr, chleba, rohlíky a mléko. Na supermarketech je dobré to, že se nemusím bavit s personálem, který tomu stejně nerozumí a práce je navíc moc nebaví, jsou otrávení, nepříjemní, prostě se s nima nedá moc bavit. Nejdřív jdem do zeleniny. Po chvilce pátrání po obchodě nacházím oddělení se zeleninou. Netrvalo by mi to tak dlouho, kdyby měli na google maps plánek obchodu. Asi hodím záznam do knihy přání a stížností 
Cibule je spousta, nějaké určitě vybereme. Vedle mě vybírá nějaký důchodce. Říkám si, starý harcovník, ten bude vědět jak na to a chvíli ho pozoruju. Cibuli, kterou najde, zmáčkne v ruce a podle toho ji buď vrátí, nebo vezme do košíku. Zkouším to taky tak. První na omak nic moc, druhá už jde, je docela měkká. Tu beru, asi už bude zralá. Ta první byla moc tvrdá. Vybírám z bedny 5 nejzralejších cibulí a valím na zemáky .
Zemáky, to byla teda řádná výzva. Na lístku jsem měl napsané, že jich mám koupit 1 kg. Kousek od bedny se zemákama je váha, takže nebude problém. Ale byl, fakt že jo. Ono vybrat PŘESNĚ kilo zemáků je záhul. Buď jich bylo o 5 deka víc, nebo o 3 deka míň… no hrůza, co vám mám podívat. Po chvíli mě přestalo bavit pobíhání mezi bednou a váhou. Tak jsem si dotáhl bednu k váze, to ušetří spoustu času a energie. Někteří nakupující se na mě dívali, jako kdybych se jim snažil všechno vykoupit a brali mi bednu z ruk . Když jsem jim řekl, že chci jenom kilo tak mě nechali a hodili oči do stropu. Srovnáno na 2:2. Bedna u váhy, musím to doladit. Připadal jsem si sice jak u krabice tisícidílkového puzzle, ale nakonec se to povedlo. Konečně jsem našel vhodnou kombinaci 21 brambor, které daly dohromady požadované přesné kilo, takže oko bere a jdu na šunku… tady očekávám problém, musí se komunikovat s obsluhou… 
U salámů nebyla řada, tak říkám ženě za pultem, že bych potřeboval 15 deka šunky. Ta hodí na váhu papír, hrábne do pultu a na váhu přistane pár koleček šunky. Váha ukáže 167 gramů. „Můžu to tak nechat?“ ptá se a dívá se na mě. To myslí vážně? Vždyť je to úplně mimo. Aha, asi se mě snaží vykrmit, ale to jí neprojde. Přece se nebudu na večer přežírat. „Ne to je moc.“ S kyselým ksichtem sundá jedno kolečko z váhy, která ukáže 139 gramů. „Takhle může být?“. „No víte, já bych potřeboval 15 deka, takhle bych měl asi ještě hlad“. Ještě kyselejší ksicht a oči do stropu. Prohrávám 3:2. Za mnou se začíná tvořit řada. Přihodí na váhu jiné kolečko šunky. Ta ukáže 158 gramů. Už se ani neptá a já jenom kroutím hlavou, že toto teda neberu. Asi nejsem jediný, komu se to nezdá. Když jsem se podíval na frontu za sebou tak hlavou kroutilo víc lidí… Nakonec to obsluha zvládla, podařilo se na váhu dostat 15 deka. Zabalit, vytisknout etiketu a šup do košíku. „Víte, ono mi teď došlo, že je to vlastně 15 deka i s tím papírem, že…?“ Ten pohled, který obsluha vrhla mým směrem, mě přesvědčil o tom, že už to asi převažovat nebudeme. No snad se v noci nevzbudím hlady…
„Máte ještě nějaké přání?“ ptá se zdvořile obsluha. „Jasně, 10 deka goudy“. Oči do stropu. Fronta za mnou je najednou poloviční. Asi pochopili, že obsluha nestojí za nic a jdou si vybrat balený salám do chlaďáku. Příště tam půjdu asi taky, protože sýr byl až na třetí pokus. „Děkujeme a přijďte zas.“ To snad nemohla myslet vážně. Jako dám jim příště ještě šanci, ale počkám si na jiného pracovníka obsluhy, totoho už nechci… Kniha přání a stížností začíná být stále více aktuální. U pokladny se musím poptat…
Jdu se uklidnit k pečivu. Tam vše v pohodě. Nikdo mi do toho nekecá, nahážu do ideliťáku požadovaný počet rohlíků, jeden chleba a jdeme dál. Mléko bylo taky docela oříšek. Už zjištění, že mléko může být plnotučné, polotučné ba dokonce odtučněné bylo pro mě šokující 
Prohlížím krabice a zjišťuju, že grafik v mlékárně asi udělal nějakou chybu. Na krabici s polotučným mlékem měl sice vhodně zvolený font a barevné provedení bylo taky v pořádku. Nicméně psal, že je tam 1,5% tuku. Ok. Jak ale mohl napsat na krabici s plnotučným mlékem, že je tam 3,5 % tuku. Zřejmě chyběl v matice na dělení. Na odtučněném psal, že je tam 0,5 % tuku. A teď co je jako dobře, že. Od kterého druhu mléka se odvíjely ty jeho výpočty. Jsem v pasti. Ale poradím si. Vezmu plnotučné. Tím nemůžu nic zkazit. Doma zjistím, jaké jsem měl koupit a když tak poředím a udělám polotučné nebo dokonce odtučněné. Plnotučné z polotučného by se mi doma dělalo špatně. Přidávat do mléka sádlo abych ho víc otučnil se mi nechce a navíc na to nemám odpovídající vybavení…
Jdu k pokladně. Obsluha všechno spočítá a neopomene se zeptat, jestli mám šmírovací klienstkou kartu, aby mohli sledovat, co a kdy jsem nakoupil. „Jasně že mám… ale doma.“ „A neznáte náhodou číslo, té karty, že bych vám to tady ťukla…“ Tě asi taky ťuknu, dej pokoj s velkým bratrem… „Neznám… víte, já na ty čísla moc nejsem.“ Zaplatím a odcházím do auta. Ta kniha přání a stížností mi ale leží v žaludku. Musím vykoumat, jestli pro nespokojené zákazníky nemají na webu nějaký formulář… Se budou asi frajeři divit koho vlastně zaměstnávají…
Chozé