Psycho a didaktika

autor: Zdeněk Němec

Rád bych se zde podělil o zážitek, který se mi stal před pár lety. Jelikož žijeme v ČR, kde na všechno je potřeba zvláštní papír, byl jsem i já nucen nastoupit další studia na vysoké škole. Sice už nějaký ten pátek učím, ale musím přece mít papír na to, že to umím .

Jeden z předmětů, který jsem při současném studiu absolvoval, se jmenoval Didaktika. Předmět absolutně o ničem (takových je tam ale bohužel víc). Asi na druhé hodině mě paní učitelka vyvolala a ptala se. Teda pardon profesorka – učitelka učí, a to téhle moc nešlo. „Josefe, co je to ta didaktika a jaké znalosti si z tohoto předmětu odnesete?“ Tak jí říkám, že didaktika je vlastně o tom, že se učíme jak učit. „Josefe, to je ale špatně“. A proč, ptám se… „Tady se nenaučíme učit, ale vyučovat!!!“  Takže Honza Rosák, pořad Riskuj a Slovní hrátky za dva tisíce… Ta holka měla velké štěstí, že na okolních židlích seděli spolužáci…

No, a aby toho nebylo málo, tak jsme získali tu skvělou možnost navštěvovat další podobný předmět. Ale to už byla psychodidaktika… V plánu byly dvě přednášky. První jsem „bohužel“ nemohl absolvovat. Druhou přednášku paní profesorka zrušila, že jako budou jenom konzultace k zápočtové práci. No skvěle. Mailem jsem zjistil, o čem má být zápočtová práce. Paní profesorka mi napsala, že bude stačit udělat přípravu na hodinu, jako v obecné didaktice s tím rozdílem, že tam bude JASNÝ psychodidaktický posun. Co to jako má být??? To už se tak nějak zapomněla zmínit…

Co už, vezmu si její studijní oporu k předmětu (rozuměj skripta v pédeefku) a snad něco zjistím… Zdá se mi jako, že už jsem něco podobného někde viděl. Kuknu na studijní oporu z předmětu obecná didaktika. Porovnáním dvou pdf souborů jsem zjistil, že studijní opory se liší pouze v názvu a použitých zdrojích. Jinak z 99% stejné kecy. Kam a co chce teda posouvat… To mi hlava nebere. Nicméně nápad, udělám přípravu na hodinu programování, v tom se ona stopro nevyzná a když bude mít připomínky, tak se z toho vykecám 

Takže příprava hotová, posílám mailem profesorce, aby na to kukla a zhodnotila. Prý v cajku, ale že by to chtělo ještě víc posunout, ať dojedu na konzultaci. Fakt nevím, kam to chtěla posunout, ale zřejmě jsem ten směr posunu neodhadl. Tak neva, možná pustí nějakou informaci na konzultaci. Jedu teda do ústavu. Dojdu do kanclu. „Á dobrý den Josefe, tak ukažte, jak jste to posunul“.

Začneme procházet mojí přípravu a naplnila se moje myšlenka, že se nevyzná v programování. „No, víte Josefe, vy to máte možná dobře, ale jelikož se v tom nevyznám, tak nemohu hodnotit, jestli je to dobře nebo ne“. Cože? K čemu tu teda sem?? Tohle mi řekne profesorka na vysoké škole??? Ke každému bodu mé přípravy měla nějaké blbé kecy a že teda posun není nikde moc vidět. „No Josefe, to jste to teda moc neposunul“. Škoda.

Jestli jsem to dobře pochopil, tak celý rozdíl mezi didaktikou a psychodidaktikou byl v tom, že do přípravy napíšeme toto: didaktika – student se NAUČÍ formátovat odstavec v textovém editoru, psychodidaktika – student UMÍ formátovat odstavec v textovém editoru. Opět tedy přichází na scénu Honza Rosák s pořadem Riskuj, Slovní hrátky, tentokrát už za 3 tisíce. Možná jsem to ale špatně pochopil, tak pokud se v tom někdo vyznáte, vysvětlete mi prosím ten rozdíl a jak se to má posouvat. Díky.

No a nakonec konzultace jsme museli ještě probrat hodnocení studenta. Jako jak vlastně zjistím, že se to student naučil. Tak jsem zkusil klasiku, že dám písemný test popř. ústní zkoušení. „Josefe, tam je ale hlavní problém v tom, že to přece nemůže být hodnocení ale kontrola výsledků“. Aha, tak teda uděláme kontrolu. „Josefe, ale to není posunuté. To musí být přece sebekontrola. Co to je vlastně u studenta ta sebekontrola, Josefe?“. V duchu se mi objevila definice – sebekontrola je schopnost studenta udržet se, aby nevzal učitele něčím po hlavě…No Honza Rosák by to viděl na Slovní hrátky a prémiovou otázku za bronzovou cihličku…

Rozloučili jsme se s tím, že to doma předělám. „Josefe, ještě mi nezapomeňte zpracovat diagnostiku prekonceptů a miskoceptů u studentů“. To už i Rosákovi došly otázky, tak jsem to jenom odkýval a šel pryč.

Doma jsem zagůglil a vypotil nějakou diagnostiku. Nevím ovšem, jestli jsem ji dostatečně posunul a jestli to bylo na dobrou stranu. Víc nevymyslím, posílám to. V mailu se jí ještě ptám, co bude na zkoušce, kde najdu otázky, či jestli to bude písemně nebo ústně. Její odpověď byla velmi stručná – „Děkuji.“ Aha. Tak nevím, zkusím to ještě jednou. Co bude na zkoušce a kde najdu otázky atd. Asi jsem to posunul až moc. Možná až tak, že to chudera hledala snad tři dny. Nakonec to ale našla, bo mi napsala totok: „Vážený Josefe, myslím, že Vaše celkové úsilí pro zvládnutí úkolů z psychodidaktiky můžeme hodnotit kategorií A. Nemusíte už chodit k ústní zkoušce“. OK. Tak to už vážně nevím.

Moje rada na závěr. Běžte na výšku. Sice se nenaučíte nic posouvat, ale dostanete za jedna. A možná jednou přijde i ten den, kdy dostanete papír, který bude potvrzovat, že to posunout přece jen umíte.

A o tom to je.

Chozé

PS: Všechny postavy a události v této povídce jsou smyšlené!!! Jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná