Svatostánek

Sobota odpoledne, holky v letadle na cestě domů… mám sedět na hotelu a čumět do stropu… nelze. Jsem v Anglii, kolébce fotbalu, je třeba tady navštívit nějaký fotbalový zápas. Vyšlo to docela naprd, protože přesně na ty dva týdny co tu jsem, je v klubech repre přestávka a dva týdny se na klubové úrovni nehraje… Ale ještě tu máme tu reprezentaci a kvalifikace na mistrovství světa v Rusku v roce 2018. A osud tomu chtěl, že zrovna anglická reprezentace hraje doma jeden zápas…

Na světě je spousta poutních míst, které stojí za to navštívit… svatopetrské náměstí ve Vatikánu, Mekka, zeď nářků v Jeruzalémě, velká čínská zeď… a pak fotbalový stadión ve Wembley. O tom žádná, ať si říká, kdo chce, co chce, je to prostě tak. Měl jsem to štěstí, že jsem se na ten stadion dostal, když tam hrála anglická repre… Ještě jednou díky domů, za spolupráci při organizaci výletu, opravdu díky moc. Ale vezměme to pěkně popořádku…

Když v roce 1996 porazili naši kluci na mistrovství Evropy v Anglii Itálii 2:1, tak fanoušci skandovali u autobusu před stadionem „Sejdeme se ve Wembley!!!“. Hrálo se tam totiž finále, do kterého jsme se pak opravdu dostali. Stačilo ještě uhrát plichtu s Ruskem 3:3, porazit legendárním gólem Poborského portugalce 1:0 a pak v semifinále projít přes francouze na penalty… No já se tam taky dostal… sice až po dvaceti letech, ale přece…

Lístek se podařilo vytisknout na recepci hned ráno… jen tak se do toho začtu, co je tam vlastně napsáno… Na lístku stálo, že se dá použít jenom na jeden vstup. A co jako, je snad jasný, ne… kdo by odcházel ze zápasu z Wembley? A pak mě docela zatrnulo… Jestli si to ten recepční vytiskl dvakrát a už lapí na staďáku, na mojem fleku, tak mu asi upravím fasádu… Hned jdu zjistit, jestli má službu… sedí tam někdo jiný a jenom se blbě usmívá… to drama začíná brzo… tak že bysme přidali do kroku, co?

Busem asi 7 zastávek, pak přestoupit na metro a už jenom dvě stanice. Cestou potkávám nějaké fanoušky… A výběr všelijaký… skupinky potetovaných výrostků nebudí zrovna důvěru a doufám, že budu sedět od nich co nejdál. Ale na druhou stranu jsou tu i rodinky s dětma, oblečení ve stylových dresech, kolem krku šály, čepice v národních barvách… To by mohlo jít. Z metra už jde vidět stadion. Parádní kousek, fakt se jim povedl.

Vystoupíme z metra a pak to začlo. Jestli jsem si myslel, že v centru města bylo hodně lidí, nebo že na letišti byl nával, to co se odehrávalo tady, nejde popsat jinak než masakr… Takových lidí na jednom místě jsem ještě v životě neviděl. Atmosféra by se dala krájet. Dvouproudová silnice, kde normálně jezdí auta je zavřená a na stadion se hrne dav lidí… To bude něco neskutečného… Čím blíž jsem stadionu, tím víc dav houstne. Ale organizace skvělá. Policajti kolem to jenom korigujou a nikde žádný známka nevhodného chování . Někteří fanoušci skandují „England, England“, všude vlajou vlajky, sem tam nějaká trumpeta… Bomba.

Všechno zase luxusně značené, takže není problém najít správný vchod na stadion. Teď přijde okamžik pravdy… dávám lístek do skeneru… ten pískne, rozsvítí se zelené světlo a ochranka na druhé straně turniketu na mě mává, že můžu jít dovnitř… Spadl mi kámen ze srdce, a jestli si to teda recepční vytiskl, tak už má peška… jsem tu já…

Překvapivě, žádná kontrola. Ani jsem nemusel prokazovat totožnost, nevyndávat nic z kapes a teda můžeme valit na tribunu. Zase bez problémů. Cesta se trochu vleče a musíme jet po asi šesti eskalátorech… to snad nemá vrch… konečně na místě. Teď už jenom najít správný sektor a můžeme na místo… Jupí, vidím na zdi číslo 502, jde se dovnitř. Nebo ještě ne. Nejdřív zjistím, kde jsou záchody, kde se dá koupit něco k pití a nějaký ten suvenýr by se taky hodil… Super našli, jsme všechno. Kupuju si šálu za 12 liber a jde se na plac… Do zápasu sice ještě půlhodinka, ale aspoň se podívám na rozcvičku…

U vstupu na tribunu zase nějaká ochranka, tak ukazuju lístek a borec mi vysvětluje co a jak, že nahoru a doleva… Jde se… a pak to přišlo… přátelé, to nejde popsat, to se musí zažít…viděl jsem nějaké fotky na webu, na stránkách stadionu jsem si podle toho vybíral lístek, ale tohle mi fakt vyrazilo dech… shrnul bych to asi jedním slovem „tyvoletaktojealeprostěultrameganářez“ . A to ještě nebylo ani zdaleka plno. Na placu už kluci dávali ťukec, poslouchali poslední rady trenéra… mezi nima běhali organizátoři a chystali vlajky, loga sponzorů atd. Dostali mě borci, kteří tam lítali s nějakýma klackama a spravovali vykopnuté drny v trávníku, aby to bylo jako fakt pynktlich… ty vole, to je Rooney, hej a kousek vedle Cahill, tady se protahuje Walcott a bráně stojí Hart… no tak to bude podívaná panečku…

Kluci jdou do šaten hodit se do gala. Na place všechno nachystané. Hlasatel začíná představovat hostující tým. Na obřích plazmách pak jsou jejich fotky… Představovaní hráčů Malty ovšem provází mohutný pískot a někdy i posměch… Pak přijdou na řadu domácí… a to je jiná. Po přečtení každého jména se ozve mohutný jásot a potlesk. Největší ovace sklidí samozřejmě Wayne Rooney, dneska jako kapitán týmu. Představovačka skončila, kluci pomalu nastupují na luxusní anglický trávníček… hlasatel oznámí, že budou následovat státní hymny a že by bylo dobré je vyslechnout ve stoje… Stadion už je skoro plný… hymna Malty proběhne v poklidu. Anglická hymna je už o něčem jiném… celý stadion zpívá „God save the queen“ a mě běhá mráz po zádech i když kolek krku hřeje šála s nápisem England… pak aplaus a začíná se skandovat… mazec… a to to ještě ani pořádně nezačalo… Pískla mi smska… holky přistály v Brně a čekají na pasovou kontrolu. Super…

Celý stadion si sedá a jde se na věc. Teda skoro celý stadion… dvě jelita co jsou v řadě přede mnou, pořád stojí… ty vole, to nemyslí vážně… mám já to ale peška… . Jako je tu lidí jako prase, a zrovna takoví dva mamlasi přede mnou. Než jim ale stačím něco říct, borec v řadě za mnou je hodně rychle a dost důrazně umravní a stanoví jim potřebné mantinely . Díky. Tak kluci, u mě dobrý, jdem na to… Sudí foukne do píšťalky a jde se na věc… Rozehrávka domácích je provázena aplausem… pak mě to ale docela šoklo. Celý stadion úplně ztichnul… a to vydrželo asi 5 minut… pak se to rozjelo. Ono začali to vlastně fanoušci Malty, kterých tam bylo tak možná dva tisíce… Když se ve Wembley začalo rozléhat skandování „Malta, Malta“, domácí fans to trochu nakrklo a velmi rychle ukázali malťanům kdo je tady doma… Rachot jako prase .

První oťukávačku máme za sebou… ovšem bude to těžké… Malta ví, že tady prostě není moc šancí na nějaký úspěch a podle toho postavili taktiku… Zaparkovali na velkém vápně autobus a klasický beton… domácí vypadali jak v házené, kdy se snažili přihrávkama kolem vápna najít skulinku mezi deseti obránci… Zatím nic moc, sem tam centr do vápna, ale bez efektu…Dvacet minut pryč a pořád nula nula. Tlak domácích ale narůstal… to už musí povolit, to není možný… Dvacátá devátá minuta, luxusní centr od Hendersona z pravé strany, na malém vápně vyskočil nejvýš Sturridge a hlavou k pravé tyči půlmetr nad zem posílá Anglii do vedení… celý stadion vyskočil a to co se dělo pak… to zase nejde popsat slovy… paráda… Na plazmách běží opakovačky gólu, ze všech možných úhlů…

Jde se zase na věc…Anglie je v laufu a valí se zase na ně… Neuběhlo ani deset minut a další kus v bráně Malty. Opět Henderson skvělý centr, na penaltě Alli střílí do gólmana, který to vyrazí, ale tak nešťastně, že zase před Alliho a ten na podruhé věší druhého kouska, víceméně do prázdné… Jestli jsem si myslel, že stadion po první gólu spadne, tak ten druhý to překonal. To nemělo chybu, co ti fanoušci jsou schopní udělat za atmošku… Tohle fakt stojí za to… Posledních pět minut první půlky se dohraje za zpěvu fanoušků, mohutného skandování a za bránou domácích vyhrává nějaká dechovka…

O přestávce nějaká soutěž na place. Kamera si vybrala jednoho z diváků, a že má dojít na plac kopat penaltu. Organizátoři dotáhli kousek od středového kruhu další branku, ve které byla natáhlá plachta s pěti ďůrama… a to docela hodně velkýma… Do soutěže se zapojily ještě dvě nějaké místí celebrity a teda jedna buchta z publika. Každý měl tři pokusy a ten kdo dá víc gólů, dostane triko. No nevím, nevím, ale asi bych tu soutěž pojmenoval na „Kdo je větší jelito“ a nebo „Devět způsobů jak nedat penaltu“… Nikdo to nedal… ani jeden z devíti pokusů neskončil v síti… pískot tribun soutěž ukončil a triko dostala buchta… Škoda, že jsem se tam nedostal, to byla bomba… zopakoval bych kousek z loňského turnaje tří generací na hřišti tělovýchovné jednoty sokol Bynina, kdy jsem zkušeně poslal gólmana na druhou stranu a skóroval…

Na place vystřídala ty tři umělce olympijská a paralympijská reprezentace z her v Riu… Povedená akce, a že jich teda bylo… No nic, je třeba si odskočit, než to zase vypukne… Ty bláho… dvacet metrů fronta u záchodu… tak co už… prvních pět minut druhé půlky jsem teda prokaučoval v řadě na záchod, ale už jsem zpátky na místě a může to pokračovat… Nicméně, poločasová přestávka ten zápas zabila… Kluci měli nahráno, Malta byla totálně plonkovní a jestli se dostali dvakrát přes půlku, tak to je hodně. Ale vlastně jo, jednou myslím aj vystřelili na branku, takže i Hart odvedl v bráně kus práce. Pak nějaké střídání a simulace zranění rozkouskovaly zápas a tím to víceméně skončilo. Někteří odcházeli už 15 minut před koncem. A dobře věděli proč. Už o nic nešlo, žádná pořádná akce už se neodehrála… Teda na hřišti. Na stadionu a kolem bylo ještě akcí habaděj… Hlasatel oznamuje, že na dnešní zápas dorazilo 81 718 diváků!!! Asi tento zápas moc netáhl, protože do 90 tis. aby bylo vyprodáno ještě pár míst zbývalo… Ale i tak to byla bomba… U nás přijde tolik lidí na celé ligové kolo dohromady, a to kdoví jestli vůbec…

Sudí odfoukl konec a jde se do šaten. Davy lidí se začínají valit do metra. Jak jsem čuměl na ty davy lidí před zápasem, tak po zápase to bylo ještě víc nahusto… Ještě se pokochám pohledem na stadion a jde se pryč. Na metro trefit není problém, stačí se nechat unášet davem… Teda když se zrovna hýbal. Někde to vázne… Zase luxusní organizace. Jelikož by stanice metra nepobrala takový dav, tak před stanicí stáli na cestě policajti s cedulema „WAIT“. A všichni čekali. V klidu, bez problémů. Po chvíli policajti otočili ceduli na „FREE“ a zase se to kousek pohlo… Tak to jakože klobouček pánové, měli jste to fakt luxusně zmáklé…

Při čekání ve frontě jsem si tak nějak uvědomil, že jsem si nenašel spoj na cestu zpátky na hotel… Ale tak snad to půjde i obráceně. Dojdu na metro a dav se rozdělil a několik skupin, podle toho kdo kam fičel… Většina do centra. Přijel mi vlak, sedám a odjíždím. Překvapivě jsem ve vlaku skoro sám… jen pár místních a nějací fanoušci… No to bude ještě zajímavé… Dvě stanice a je třeba přesednout na bus. V agentuře nám paní říkala, ať se těm busům radši vyhýbáme… ale tak co už, není cesty zpět . Je sice asi osm večer, všude kolem tma, ale tak co by se mi mohlo stát, že… Když vylezu z metra a jdu na bus, radši schovám šálu England pod bundu… tady moc angličanů stejně nebydlí… v okolí zastávky postávají hloučky místních, ale v pohodě, nikdo si mě moc nevšímá… Zjišťuju, že mi bus jede za 5 minut, takže pohoda. Dojel, skáču dovnitř. Teď už jenom těch pár zastávek a jsem na hotelu. Na některých ani nezastavil, takže cesta uběhla docela rychle… V autobusu mi přijde smska, že holky dorazily v pořádku domů a zvládly i cestu z letiště bez problémů… super… taky už budu za chvíli na hotelu…

Ve zdraví jsem se dopravil na fotbal a zpátky do hotelu. Zážitek neskutečný… tohle hned tak nezapomenu… jestli vůbec někdy… Tak jsem si vzpomněl na jeden plakát, který jsem viděl cestou ze stadionu. V úterý tu hraje jedenadvacítka zápas proti Bosně. Vstupenka je prý za libru… že by ještě jeden výlet do Wembley… mno uvidíme… teď jsem se docela namlsal…

Chozé