Zdarec,
omlouvám se, že zdravice má nepatrné zpoždění, ale dneska byl obzvláště vypečený den. Škola, procházka po městě, cestování časem, basket a revizor. Ale pěkně popořádku…
Ráno jsem razil do školy. No to byla věc. Měl jsem tam domluvené dvě hodiny, ale dal jsem jenom jednu. Druhou bych asi nezvládl. Byl jsem ve druhém ročníku gymplu (studenti nějak kolem 16-ti 17-ti let). Jediné pozitivum na hodině bylo to, že jsem nemusel nic říkat ani o sobě ani o ČR jak včera. Po klasickém testu studentů (viz včera – testování škol) se pustili do výuky. No něco takového jsem ještě nezažil. Třída byla rozdělená na dvě skupiny – jedni dělali „weby“ a druzí „programovali“. Musel jsem to dát do uvozovek, protože to byl nářez. Pan „vyučující“ (jestli jste si nevšimli tak vyučující je taky v uvozovkách) rozdal učebnice a pak to začlo. Studenticí si nejdříve přepsali nějaké texty do sešitu(!!!). Jestli nevíte jaké texty, tak to byly ty v oranžovém rámečku v knížce. Po řádném zapsání poznámek se pustili do „programování“ a „webdesignu“. Přepisovali zdrojáky z knížky do kompu v nejlepším vývojovém prostředí pro weby – poznámkovém bloku. Podobným způsobem postupovala i skupina „programátorů“. Ti teda dělali něco v C++ a měli na to i nějaké vývojové prostředí. Ale past vedle pasti. Samo, že to některým nejelo. Když zavolali „učitele“, tak se podíval a řekl, že to mají špatně opsané. Žádné vysvětlení, proč a jak, prostě to pořádně opiš. U těch co dělali weby, se „učitel“ ještě chytal a aj někdy „poradil“, ale v C++ byl v pasti. A to už jsem musel zasáhnout. Jednomu týpkovi to dokonce i fungovalo (opsal to na 100%), ale vůbec nevěděl, jestli to dělá to, co to má dělat. Vysvětlil jsem mu co a jak, proč se děje to co se děje v programu a úplně čuměl. Bylo to v pohodě, protože jsem se se studentem bavil anglicky, takže nám do toho „vyučující“ nemoh jebat, bo nám hovno rozuměl. Pak konec. Došel jsem po hodině za borcem, že dneska mám frčku a že jdu pryč s kolegyní do centra, že je domluvený průvodce a kecy kecy kecy. Stejně mi nerozuměl. Snažil jsem se mu říct, že bych se v pátek stavil na hodinu jeho kolegyně. Tak mě dotáhl do sborovny, kde sedí většina učitelů. Ovšem kolegyně taky no hablo inglés…děte do pr… Ha, vedle v kanclu slyším Jituš, záchrana. Mizíme. Seděla se zástupkyní a domlouvaly se na zítra. Tak jsem jim oznámil, že na to zítra seru. Zástupkyni, jsem řekl, že borec má zítra stejné hodiny jak měl včera a že to už pro mě nemá smysl. Pobrala to. Skvělé. Odchod na ubikaci na žvanec. Dneska teda bez školního oběda, nějak se jim to tam nezdálo, ale výmluva s průvodcem v centru opět zafungovala…
Dal jsem teda dlabanec a vyrazil do města. Dneska konečně svítilo slunko, tak je třeba toho využít. Říkal jsem si, že to chce trochu adrenalinu (to jsem ještě nevěděl, co bude večer), tak frajer jako že úplně bez mapy… Někam jsem šel a fotil. Jak jsem vytřískal baterky ve foťáku tak jsem začal koumat, kde to vlastně jsem. Ale orientační smysl zafungoval a po chvíli jsem se tak nějak zorientoval. Našel jsem i nějaké obchody se suvenýrama. Ve Finsku jsem měl problém nějaký takový obchod najít, tak jsem nakupoval až v Helsikách na letišti. Tady byla celá jedna ulice, obchod se suvenýrama vedle obchodu se suvenýrama. Snad je najdu i zítra. Vlastně najdu, mám nafocenou cestu 
. Odchod na ubikaci a žvanec.
No a pak to začlo – cestování časem. Že se zajdu podívat na basket na místní „Lietuvas Rytas“. Zápas začínal v 19 hodin, autobus tam jede 15 minut, než dojdu do haly, koupím lupen cosi kdesi, vyrazil jsem nějak po šestce. Jdu na bus a cesta byla nějaká divná. Všude stály auta, ale všude. Na zastávce zjistím, že můj bus mi před 5 minutama ujel. Neva, za chvíli jede další. Nicméně, všude stály auta, prostě ze čtyř proudovky bylo jedno velké parkoviště. Sem tam se to pohlo. Za chvíli dojel další bus, skáču dovnitř. Jako, cesta stylem: zelená na semaforu – stojíme, červená – trochu se pohneme, zelená – stojíme… takhle jsme se prostáli za 10 minut asi o 100 metrů. Hmm, kdybych šel pěšky, bylo by to rychlejší. Na další zastávce vystoupím. Nedávám to, té zastávky se nedočkám. Po dalších 100 metrech klepu na řidiče, ať mě pustí. Frajer pochopil a otvírá dveře. Za mnou zdrhne z busu ještě několik dalších „cestujících“. Jdu k hale. Najednou se kolona pohnula a nasral mě můj autobus, protože mě předjel. Jenom o kousek, brzo jsem ho došel. No a teď začala cesta časem. Za chvíli jsem došel autobus, který mi před 20 minutama o pět minut ujel, následoval ten, který mi ujel o 15 minut, další o 23 minut atd… Potom co jsem došel autobus, který mi ujel o 30 minut jsem to přestal počítat… Pak jsem to měřil na mapě a ta kolona aut měla jenom na hlavní třídě něco přes 3 km. To bylo jenom to, co jsem viděl. Že jsem radši nezůstal doma, kosa jak prase, smrad a rachot z aut… No co už.
Došel jsem teda k hale, koupil lístek (museli zavolat anglicky mluvící prodavačku) a vyrazil dovnitř do tepla. U vchodu mě osahal nějaký rusky mluvící borec s kvérem, naštěstí jsem prošel. Na lístku jsem měl napsaný sektor, řadu, číslo sedadla… Škoda, že jenom litevsky – odvodil jsem sektor 108, řada 16, sedadlo 6. Dojdu do haly, a když jsem viděl, že tam jsou prázdné místa tak jsem si sedl do sektoru 107, do 8. řady na sedadlo 12. To aby se mi to nepletlo s lístkem, že . Už běžela 2. čtvrtina a domácí prohrávali asi o 9 bodů. Atmosféra supr, ale klukům se nedařilo. Nakonec drama jak cyp. 10 vteřin před koncem prohrávali domácí o 3 body. 2 vteřiny před koncem střílí domácí z hranice trojky a trefuje se… hala řve nadšením, remíza 99:99, hosté rychle rozehrají na soupeřovu půlku, střílí za 2 body a nic. Tak fanoušci jásají, jako že remíza, ale sudí zahlásí, že předchozí pokus byl jenom za dva body, takže pešek a domácí prohrávají 98:99. Sudímu držím palec, snad se mu podařilo odejít ve zdraví z haly… (info zde). Podle kurzu sázkovek, určitě překvapivý výsledek.
Balím to, jdu dom. Pešky či busem, to je ta otázka. Kosa jak prase, takže volím bus. Na zastávce překvapivě není moc lidí, ale zima. Autobus jede za 5 minut. To dojdu na další zastávku, abych nezmrzl. Došel jsem na další zastávku, vidím přijíždět autobus. Škoda že nezastavil, on totiž nestaví na každé zastávce Josefe. Hmm. Za pět minut pojede jiná linka. Počkám, nebudu už nikam chodit. Autobus dojel, zastavil, nasedám. Ujedeme dvě zastávky a před náma blikají fízlové. Autobus zastaví normálně na zastávce, otevře všechny dveře a do každých dveří vleze jeden fízl. Nejsou to fízlové ale revizoři či nějaký kříženec těchto dvou orgánů. Jeden došel i ke mně. Podávám mu svoji šalinkartu a on ji projede v nějaké krabici. No ty bláho, s tímhle týpkem bych se nechtěl dohadovat, už ten pohled jaký na mě hodil… Gorila jak prase, kvéra, vestičku, u pasu pouta… ještě že jsem koupil tu kartu. Dobře investovaných 6 éček. Dneska už bych to se švestkorevizorama nedal. Sice by to byla zajímavá třešnička na dortu, ale nemusím mít všechno…
Wof, hodinový příspěvek je u konce. Zítra snad bude klidnějš. Vzdělávací ústav tedy vynechávám, sportovat se taky nechystám. Prostě takový obyč turista… Dole opět nějaké fota – Mějte se.
Chozé
Basket – Lietuvo Rytas
Náměstí Vilnius
Národní muzeum